Ne až tak šťastný konec II.

Vítám vás u druhé části Ne až tak šťastný konec.

Za tuhle povídku chci nejvíce poděkovat Artie, bez které by tahle povídka byla ničím. Artie má se mnou neskutečné množství trpělivosti. Vážně hodně trpělivosti! Tímto tě zdravím za Velkou louži. Nedělej nic co bych nedělala já (Pozor Artie, byl zaznamenám humor!).

Přeji Vám všem příjemné čtení. A přeji vám příjemné prázdniny.

Během prázdnin budu pokračovat ve psaní povídky na pokračování. Zveřejňovat ji ještě nechci ale dělám co je v mých silách aby alespoň za něco stála.

Děkuji za vaše komentáře.

Merlin s Vámi ❤

Zima se zavrtávala pod kůži, její úponky dosahovaly až ke kostem. Nebylo jak se zahřát a tak jen zíral do noci a poslouchal věčné chrápání jednoho z jeho… spolubydlících.

Říkali si o to. Můžou za to vinit jen sami sebe.

Přetočil se na druhý bok, vězeňský mundúr byl příliš slabý, aby zahřál. Dokud bylo světlo, dalo se tohle místo vydržet. Noc byla jiná. Kombinace zimy, tmy a samoty ho dokonale dostávala do kolen. Nic z toho ale nezměnilo názor na to, co udělal. Udělal by to znovu. Možná by si na něm dal jen trošku více záležet.

Chrápání ustalo, matrace nad Dracem se pohnula. Svalnatý zarostlý muž seskočil z postele a šel vykonat potřebu do rohu místnosti. Se studem v Azkabanu nikdo neměl šanci uspět.“Malfoyi, že ty zas nemůžeš spát, co?”  Ani nečekal na odpověď. "Nespíš, zase výčitky svědomí, kvůli tomu svinstvu, co jsi udělal? Nebo se bojíš zítřka? Ani prachy tvýho papá tě nezachránily od polibku, co?"

Draco se na něj bez mrkání podíval a pak se otočil na záda, “Dej mi pokoj, Milde.” Přejel prsty přes ledovou zeď a vrátil se o rok zpět ve svých vzpomínkách.

Už půl roku žil ve svém soukromém domu hrůzy. Ten pan Dokonalý Nebelvír nenašel ani odvahu přijít si pro zbytek svých věcí. Za to měl dost odvahy se zasnoubit…  evidentně. Zhnuseně hodil ranní výtisk Denního věštce do ohně. Z titulní strany se na něj smál jeho ex přítel. A jeho kmotr. Sledoval, jak jejich tváře na fotografii pomalu požírá oheň. Jen my víme co se děje ve sklepení.   

Už přes týden ho naháněli různí novináři. Každý den mu oknem sovy nosily nové a nové výtisky.

Kouzelný Prásk!: Lektvar lásky? Imperio? Nebo snad opravdová láska?

Lunární deník: Chystá se velkolepá svatba?

Denní Dávka Kouzel: Harry Potter - Chlapec který má slabost pro zmijozely. Co na to říká ředitelka Bradavic, Minerva McGonagallová, bývalá vedoucí nebelvírské koleje?

Lidový kouzelník: Váš nejlepší deník má pro Vás exkluzivní vzkaz od bývalého přítele Harryho Pottera!

A na konec exkluzivní vydání Týdeníku čarodějek. Celé vydání bylo plné fotek Pottera a Snapea. Jejich fotky jednotlivě pálil. Stejně jako všechny nápisy. Okouzlující pozadí - S.S. má vkus; Co vidí Zlatý chlapec na temné minulosti profesora? (fotografie jako důkaz na stranách 3,6,7,10,15,16,17,18)

Postupně všechna vydání novin pálil. Na začátku měl skvělý plán, jak všechno dát zpátky do pořádku. Ale postupem času si uvědomil jak pošetilý byl. Cítil se slabší s každým novým článkem o Harrym a Severusovi. Po pár měsících si připadal tak bezmocný. Stačilo by jen pohnout prstem a jejich dokonalý vztah mohl být ukončen. Ale… pomsta nic nezmění. Nezastaví tu bolest ze zrady, nevyplní to prázdno uvnitř. Už nic to nespraví.. Pomsta… je lákavá. Ale řešením není.

Jestli si myslel, že už se nemůže cítit hůř, tak se mýlil. Odcházel ze své laboratoře U Svatého Munga, když ucítil známou magii. Tahle magie byla jedinečná a rozpoznal by ji i ze spánku. Nechtěl se otáčet. Tak moc se nechtěl otáčet. Přece jen se otočil, aby v hlavním vestibulu viděl svého… Harryho.

Stál uprostřed davu, tvář z mramoru. Tak silný a tak bledý. Najednou jeho tvář ožila. Jeho ústa stvořila dokonalý úsměv, oči začaly zářit. Jen na vteřinu si Draco dovolil doufat, že ten pocit štěstí v něm vyvolal on. Dokud neuviděl, na koho se Harryho pohled zafixoval.

Severus Snape kráčel chodbou, jeho hábit se jemně vlnil v rytmu chůze. S tuhnoucí krví v žilách Draco pozoroval, jak se Harry rozeběhl k Severusovi a dal mu jemný polibek.

Měl jsem to být já koho Harry vítá. Měl jsem to být já!

Až bolest v dlaních ho upozornila na pevně sevřené pěsti.Svět kolem něj zčernal a jediný světlý bod uprostřed tmy. Harry. Cítil, jak jeho magie vibruje v prstech. Nechtěl ji uvolnit, ale nemohl ji ovládat. Žila si svým vlastním životem. Cítil jak opouštěla jeho tělo. A hledala svůj cíl.

Bastard.

Vše se stalo během pár vteřin. S hrůzou jako v mlze sledoval, jak Harry skáče kletbě do cesty. V tu samou vteřinu si uvědomil, co způsobí.Jak rychle se kletba objevila, tak rychle i zmizela. Ten strach v Harryho očích, když viděl zelené světlo mířit přímo na srdce Severuse, stačil, aby se Dracova smrtonosná Avada rozplynula. Vždy si přál vidět v Harryho očích lásku k němu a ne strach a nenávist.

Nouzovým kanálem se přenesl do domu a rychle ho zatarasil. Mohl tušit, že jeho scéna v nemocnici bude mít dohru.

Čekal den, dva, týden. A bystrozorové stále nikde. Až jednoho sobotního večera se ozvalo tiché zaklepání. Bystrozor by nečekal na pozvání. Draco měl na sobě ušmudlaný, páchnoucí hábit. Odložil lahev s levnou vodkou, skleničky stejně neměl. Zbyla po nich jen hromada střepů u zdi. Při cestě ke dveřím kopl do krabice dárků od Harryho fanoušků, které do domu stále ještě nepřestávaly chodit.

Prudce otevřel dveře, pod přímým sluncem přivřel oči, nedokázal rozpoznat toho, kdo stál za dveřmi, “Kdo sakra otravuje…” víc nestihl říct.

Neznámá hůlka mu mířila přesně na srdce. “Vlastnímu kmotřenci jsem nestál ani za omluvu. Působivé. Stejně jako tvůj zjev. Otec by měl jistě velkou radost, kdyby nehnil v Azkabanu. Kde jsi, jen tak mimochodem, mohl být spolu s ním. Kdyby ovšem Harry nezasáhl. Dali jsme ti týden Draco. Aby ses omluvil, vysvětlil. Takže teď, je řada na mě, Draco, přišel čas... Pouta na tebe.”

Jediné, co Draco cítil, byl vztek. Ani nevěděl jestli byl jeho nebo Severuse. Ale byl tam. Tak surový vztek.

“Pokusil ses mě zabít, Draco. A podle kouzelnické vyhlášky číslo 578, kterou vydalo Ministerstvo v roce 1903, si jdu pro svou odvetu. Bohužel pro tebe, tato vyhláška nedefinuje jakým způsobem ji vykonám.”

Severus Snape ve své nejtemnější stránce. Tohle je ten muž, který si získal důvěru Pána Zla. Draca polil studený pot. A s tímhle mužem je Harry šťastný? Spoutaný na zemi, zíral nahoru na Severusův zlověstný výraz. Ale kromě strachu cítil ještě něco jiného. Zradu. Draco mu kdysi věřil. Byl jeho nejoblíbenější dospělý. V podstatě jediný, kdo ho bral vážně. V dětství mu byl více otcem než ten opravdový.

V pěti letech bys už dávno měl vědět, že tvůj otec má mnoho práce a že ho nesmíš rušit. Co kdyby jsi se vysmrkal, udělal ze sebe řádného kouzelníka a šel se mnou do laboratoře? Hodil by se mi pomocník při přípravě lektvarů. Rezonoval mu jeho hlas v hlavě. Věřil mu, myslel si, že mu na něm záleží. Pletl se. Jen Draca využil a vzal si, co potřeboval. To neměl ani špetku svědomí? Ukradl mu Harryho. Možná ho i očaroval lektvarem. Bastard.

Severus si přitáhl židli a posadil se vedle Draca. “Víš Draco, mohl bych teď udělat cokoliv. Kdybych chtěl, mohl bych tě i zabít. Ale to já nechci. Teď chci jediné. Abys mě chvíli poslouchal. Nic víc. Nic míň. Pak odejdu a ty budeš moci přemýšlet. Domluveno?” Draco se zkusil frustrovaně pohnout, alespoň o centimetr blíže ke své hůlce. Ale byla daleko. Tak zatraceně daleko. “Nechci poslouchat nic z těch tvých lží! Otrávil si Harryho jedním ze svých dryáků. Vzal jsi mi ho sakra! Vzal jsi mi toho jediného, na kterém mi záleželo víc než na sobě!”

Severus si unaveně promnul obličej, “Draco, víš… já Harryho vážně miluji.  Nikdy bych mu nechtěl ublížit. Vím, co si myslíš. Ale, já bych mu nedokázal ublížit. A nikdy bych nechtěl ublížit ani tobě. Jsi jako můj syn. Nechci zničit náš vztah.”

Draco se jen hystericky zasmál, “ Jako tvůj syn? Nechceš zničit náš vztah? Vážně? Zvláštní. Přesně to jsi udělal, když si mi sprostě ukradl Harryho!”  Vztek se v něm pomalu formoval, prsty ho brněly. Všechna ta zuřivost se přeměňovala do magie. A ta hledala cestičku.

“Já se tomu nejdříve bránil Draco. Ale nešlo to. Harry… on je jiný. Rozumí mi. Mému prapodivnému smyslu pro humor. Chápe mě. A já ho za to miluji.”

Pokud chtěl říct víc, tak nemohl. Znáte ten pocit, když víte, že to je poslední kapka? Kdy víte, že váš pohár už přetekl? Draco už nevnímal slova. Už vnímal jen bušení vlastního srdce. Slyšel, jak jeho krev proudí v žilách neuvěřitelnou rychlostí. Cítil, jak jeho magie postupuje celým tělem. A pak prostě vybouchla. Místnost se zabalila do bílého světla. Poutací kletba byla zlomena.

Sáhl pro svou hůlku a stěží se postavil na nohy, přesto hůlku držel velmi pevně. A mířila přesně na Severusovo srdce.

“Takže ty ho miluješ, heh? Sectumsempra!”

Severus vykouzlil rychlé Protego a o krok ustoupil. Draco pálil jednu kletbu za druhou.

“Myslíš, že mi můžeš sebrat to co je mé? Cruciatus! Expelliarmus! Confringo! Confundo!”

Severus je všechny trpělivě odrážel.“Draco… Draco vnímej mě! Nechci aby sis ublížil. A nechci ti ublížit ani já…”

Ozvala se rána, Draco instinktivně stočil hůlku ke zdroji a hluku a seslal Expelliarmus. Hned vzápětí se otočil a zalapal po dechu. Viděl Harryho, jak se sváží po stěně po nárazu hlavou o krb.Upustil svou hůlku, v šoku se posadil na židli. “To.. to jsem nechtěl.. nechtěl…” Severus se po něm ani neotočil, přispěchal k Harrymu a s největší opatrností mu odhrnul vlasy z čela, aby si mohl prohlédnout Harryho krvácející zranění.Draco je pozoroval jako ve zlém snu. Díval se, jak Severus jemně setřel zbytek krve, jak Harrymu políbil čelo, polibkem lehkým jak motýlí křídla. A vztek se vracel. Proč Severus sakra? Proč to nemohl být on? Nevnímal. Okolní svět byl bezpředmětný. Sotva si všiml, že Harry vstává ze země a jde opatrně k němu. Severus stál jen pár kroků za Harrym.

Neslyšel, co Harry říká. Viděl jen člověka, kterému chtěl slíbit věrnost před celým světem. Viděl člověka, který mu zlomil srdce, viděl jen toho, kdo mu sebral život. A pak se zaposlouchal do těch slov. Do těch lží.

“Draco, omlouvám se. Já ti to chtěl říct. Jenže, jak máš někomu říct, že ho vlastně nemiluješ? Že doufáš, že to ten druhý pochopí? Já se snažil tě milovat. Vážně! Chtěl jsem tě milovat jako ty mě, ale nešlo to… Severus mi dal přesně to co jsem hledal. A já…  byl bych rád kdybys nám to… umožnil. A prosím, neutíkej od nás. Chtěli bychom… moc bychom si přáli, abys zůstal s námi. Jako přítel. Ten nejlepší. Jsi nejbližší člověk, jakého máme. A… kdybys… kdybys nám přišel na svatbu, byla by to pro nás zatracená čest. Nikoho důležitějšího než tebe nemáme. A kdybys byl mým svědkem… byl bych nejšťastnějším mužem na světě. ”

Zkrat. Díval se na Harryho a v duši mrtvo, v srdci prázdno. Stočil svůj pohled na hůlku na zemi. Viděl se jako ve zpomaleném filmu, když se pro ni skláněl. Převalil ji mezi prsty a jako v mlze se podíval na Harryho výraz plný naděje. Pousmál se tím nejmenším zvednutím koutku. Harry se rozzářil a ohlédl se na svého milence. Neslyšel ta dvě tichá slůvka.

“Avada Kedavra.” Tak jednoduše to vyklouzlo z jeho úst. Chtěl kletbu zastavit? Ne. Nechal ji ať najde svůj cíl.

Harry Potter, Zlatý chlapec, s prázdným výrazem v očích padl k zemi.  

Sledoval na podlaze svůj sen a noční můru zároveň. A v srdci mír. Tak krásný mír. Koutkem oka postřehl svého kmotra, jak se rozeběhl k mrtvole. Všiml si slz, které stékaly po jeho tváři.

Schoval svou hůlku do rukávu, neřekl nic. Jen se otočil k odchodu. Cítil jak ho Severus popadl za ramena a smýkl s ním k zemi. První rána pěstí bolela, zbytek taky. Nechal se mlátit, dokud mu hůlka nevklouzla zpět do ruky.

Podíval se Severusovi do očí, hůlku přitisknutou k jeho krku. V krku cítil krev z roztrženého rtu. Polkl ji. Severusův výraz byl… šílený. Draco cítil, že mu možná přeci jen dluží říct aspoň něco. “Měl jsem vás rád... Oba dva. Mrzí mě to.” Věděl, co udělá dalšího. A najednou se svět přestal točit.

“Asphyxia. Sbohem, Severusi.”

Znal ten pocit, co zažíval Severus, velmi dobře. Pocit, jako by na hrudi přistálo Slunce. Kyslíku se nedostává. Tělo bojuje. A Draco jen ležel pod škubajícím se Severusem, který se zbytky sil dal Dracovi poslední dvě rány. Draco ho nechal. Cítil, jak muž nad ním prohrává svou bitvu.

Byl klidnější každičkou sekundou, co pozoroval, jak se ze Severusových očí vytrácí život.

“Hej princátko! Na něco jsem se ptal…” Draco se jen otočil na druhý bok a s falešnou hrdostí  mu odpověděl: “Výčitky svědomí? Jak bych mohl? Nejlepší rozhodnutí života.”

Na to mu neodpověděl. Draco byl rád. Už nechtěl vzpomínat, stejně už si dál nepamatoval nic. Jen ten naprostý klid. A to je v pořádku.

Zítra si jde pro svůj poslední polibek. Tak je to stejně jedno. Jen škoda… že jeho duši bude mít mozkomor. Kdyby zemřel normálně, možná by se, dá-li Merlin, mohl omluvit Harrymu. Ale takhle… je to jedno. Proč se bát něčeho, co stejně nejde zvrátit? Proč litovat něčeho, co nejde napravit… Jen… zavřel oči a nechal osamělou slzu stéct po tváři. Oni jsou spolu v zásvětí. On bude v temnotě s dušemi dalších odsouzenců.

Konec


Asphycia - lat.: dusit se